Z bloků blog?

Hele, vybalíme to na ně rovnou?

No jasně, řekly jsme si přeci, že když jde o pohled pod sukni, nebudeme mazat med kolem huby. Teda úst, pardon.

V tomto případě bych ale spíš řekla, že tu sukni pořádně nadzvedneme.

No a co, však ať se pod ni taky podívají. Marilyn Monroe se toho taky nebála.

Máš recht!

A vsadím se, že některá z Peachesek taky žila nebo žije stejný nebo obdobný příběh.

Taky si myslím. Jisté zákonitosti fungují, a když jde o poklad tam dole.

Chtěla jsi říct vagínu.

No jo. Tak to určitě platí dvojnásob. Jsem zvědavá.

Já taky.

Tak pojďme na to!

Ten Matěj je vážně kocour, chodíme spolu už půl roku, pomalu končíme devítku a máme před sebou poslední prázdniny před tím, než se rozprchneme na střední školy. Vypadá to vážně. Asi bych si měla zajít na gyndu předepsat prášky. Bavily jsme se o tom s holkama a jejich pan doktor prý říkal, že díky pilulkám ustanou problémy s akné a vyhladí se pleť, narostou prsa a měsíčky přijdou téměř s minutovou přesností.

Poprvé proběhlo, ale co se týče hormonální antikoncepce, zatím vyčkávám. Na toto téma s Matějem nějak dlouze nedebatujeme. Dalšího půlroku praktikujeme přerušovaný sex, občas použijeme kondom. I když si prožitků ve vztahu i sexu naplno užívám, myšlenky na to, že veškerá odpovědnost je aktuálně na bedrech Matěje, mě trápí. No a vidina toho, že takto poměrně lehce můžu v šestnácti otěhotnět, je nejen mojí noční můrou.

A tak si chodím pro recept s kvartální přesností.

Matěj už mi nepřipadá jako takový kocour a na sex jaksi nemám vůbec náladu. Asi to bude tím, že už jsme spolu skoro dva roky. Na případné chuti mi nepřidává ani to, že s železnou pravidelností řeším kvasinkové infekce. Už jsme po konzultacích s gynekologem vyzkoušeli snad všechno a ne a ne se toho zbavit. Co se fungování nás dvou s Matějem týče, připadám si tak nějak utlumená, dokonce se už ani nehádáme. A tak se po dovršení dvou let vztahu rozcházíme a první velké lásky je konec. S odstupem času se nedivím, že měl potřebu hledat vzpruhu někde jinde.

Pilulky beru stále, asi kdyby náhodou, i když to rozhodně není můj styl. Stíhám spoustu aktivit mimo školu a přitom mám každé pololetí vyznamenání. Užívám si středoškolského života se zdravým jádrem třídy a zanedlouho se do mého života nachomýtne o deset let starší muž. Jeho pověst Evžena lovce žen mě neodrazuje a s naivitou mému věku vlastní jdu do toho. Tradiční podzimní výlet ve čtvrťáku do Prahy tak odchodím v bolestech a rovnou z vlaku putuji na gynekologickou pohotovost.

HPV virem je nakaženo až 80 % lidské populace a projevy můžou být buďto žádné, proto se tak šíří, v lepším případě se tvoří opakující se opar nebo genitální bradavice, které je nutno odstranit operativně, v horším případě hrozí rakovina děložního čípku. Paradox je, že nespadám ani do jedné škatulky možné nákazy.

Při zpětném pohledu na Evžena je ovšem docela jasné, odkud vítr vane. A tak poučena panem doktorem o tom, že se mi tahle paráda, kterou bych nepřála ani své sokyni, jisto jistě vrátí, protože když ji v těle jednou máte, zůstává s vámi napořád, podstupuji zákrok v plné narkóze. O Evženovi dávno ani vidu ani slechu, i když to nebyl žádný románek, ale nakonec řekněme vztah trvající tři roky.

Na další z doporučení svého gynekologa se nechám očkovat proti HPV virům, je jich sice XYZ a očkování mě nechrání proti těm, co už v těle mám a funguje pouze na několik málo skupin z těch mnoha, ale jistota je jistota a já důvěřuji odborníkovi.

Podlamují se mi kolena. Je to on, vím to. Pan Božský!

Ovšem řešit hned na začátku vztahu tak zásadní otázku ohledně možného přenosu viru? Tomu říkám zkouška ohněm. Naštěstí to ustál a nejen to. Po vleklých potížích s krvácením i mezi jednotlivými menstruacemi a tím spojeném testování dalších a dalších preparátů se zvyšující se dávkou hormonů, kdy za ta léta byly hlavními tématy partnerského života ony pilule (pak i kroužek), kvasinky a v pozdější fázi i časté záněty močového měchýře, to vzal do svých „rukou“ a řekl DOST, tohle svinstvo už neber!

Svinstvo? Jak překvapivý to názor! Je zajímavé, že tak jsem na ony zázračné pilule, které mají zabránit nechtěnému těhotenství, nikdy nenahlížela. A tak po společné debatě ve svých pětadvaceti letech vysazuji tuhle úžasnou vymoženost moderní doby. Kdo by čekal, že teď se teprve začnou dít věci? No já tedy rozhodně ne!

Nahoru dolů, se kolébáme, jak se zpívá v jedné písničce. Nechápu ale proč. Vždyť jsme se nikdy nehádali. A teď si nezřídka střihneme scénu jak z italského filmu. Vždyť je to ten pravý. Pár měsíců po nástupu do prvního zaměstnání na plný úvazek ještě s horkým diplomem z výšky se v přímém přenosu před svými novopečenými kolegy i šéfy emocionálně hroutím. Já? Ta silná ženská, kterou jen tak něco nerozhází? Nevěřícně sleduji své pro mě neznámé reakce a ne a ne to ustát.

A tak ten den odcházím z práce dřív a později večer odcházím od svého pana Božského posilněna nebo lépe utlumena půlkou Lexaurinu, který mi, když mě viděla, naordinovala má kamarádka. Já? Tu otázku si pokládám znovu. Vždyť tyhle ty oblbováky striktně odsuzuji. Jó, holka, nikdy neříkej nikdy.

Zanedlouho se však ukazuje, že nemůžeme být bez sebe. Nejen já, ale i on, začínáme mnohem více sledovat, že už nejsem tak stabilně výkonná, ale že najednou vyžaduji čas pro sebe, kdy potřebuji kolikrát i potají brečet, jindy se neobejdu bez objetí a hýčkání nebo naopak rychlovky, z toho pořád někde lítám a nejen on je mi tak trošku ukradený. Uběhne poměrně dlouhý čas, než začnu ve svém chování pozorovat pravidelně se opakující projevy.

Sex prožívám taky úplně jinak, mnohem intenzivněji.

Jako bych měla pocit, že až teď si ho od jisté doby pořádně užívám. No, a jelikož jsem z toho nadšená (jak jinak), šířím toto nadšení ve svém kruhu kamarádek dál. Ty, které už taky vysadily hormonální antikoncepci, mi jen přitakávají, ty které v krátkém čase po mém vyprávění vysazují též, přitakávají zanedlouho.

A tak při usrkávání kávy společně zpětně hodnotíme uplynulé roky hladké pleti, plného poprsí a pravidelného krvácení či nekrvácení, když se zrovna nehodilo do harmonogramu, fungování v lineárním super výkonném „chlapském“ módu, a ptáme se: „Proč nám TO tenkrát pan doktor neřekl?“

Nezbývá, než to tabuizované TO vzít do svých rukou. Snažíme se přijít věcem na kloub. Studujeme výzkumy, čteme moudré knihy, vyhledáváme tematické dokumenty, ptáme se ostatních žen i jejich mužů. Zíráme, zíráme a znovu zíráme!

Já jsem asi fakt úchyl na ten marketing. Napadla mě ta hloupá reklama: Vy zíráte? My zíráme. No dobře, popojedeme.

A co ten příběh naší nejbližší kamarádky? Na ten, počítám, taky přijde. Dejme tomu ještě čas.

Teď by mě zajímalo, zda se v tom naše Peachesky poznaly nebo jak to mají ony.

Ale tak všechny o tom nebudou chtít mluvit tak veřejně, né?

To asi ne, proto vznikl CLUB PEACHES, který nabízí mnohem více soukromí.

Ale určitě se najdou i ty, které se toho nebojí jako my, ať už jejich příběh jakýkoliv.

Jsem o tom přesvědčená. Pro ty tady máme možnost vložit komentář pod článkem.

A nebo nám můžou napsat na mail, to bude takové úplně nejvíc soukromé, že jo?

To jo, s Tvými brýlemi mezi osmi očima.

Myslíš ten mail podsukni@peaches.cz?

Přesně ten.

OK. Variant máte hned několik, tak směle do toho, Peachesky!

Těšíme se..

PS: Od abraze kondylomat uplynulo 9 let a, ťukám na dřevo, nevrátily se.