Sterilizace byla moje nejlepší rozhodnutí

Tady je příběh Magdy. Vypráví o cestě za tím, co opravdu chtěla. Zdaleka neodpovídá obecnému mínění o tom, co je „normální“. O to náročnější by mělo být své rozhodnutí ustát. Jenže jak říká sama Magda: „Když víš, že jsi na správné cestě, tvá mysl je klidná.“ Věříme, že ti bude inspirací, možná ti pomůže v rozhodování nebo ti minimálně ukáže jiný úhel pohledu.


Magdě je skoro 34 let. Pracuje v marketingu. Má přítele a jako koníčka koně. Magda nemá děti a nikdy je mít ani nebude. Před rokem se rozhodla podstoupit sterilizaci. A tohle rozhodnutí pro ni byla ta nejlepší věc, kterou udělala.

Magdo, pověz, jak začala cesta, která tě dovedla k tomuto rozhodnutí? Začni nějak asi… asi od začátku.

Já jsem vždycky byla taková ta holčička, která si nehrála s panenkama a nejezdila s kočárkama. Hrála jsem si s farmou a s koňma. Koně jsem vždycky chtěla a taky ho mám, ale chci říct – a to je důležité – kůň mi v žádném případě nenahrazuje dítě. Přestože si to někteří lidé myslí a často mi říkali: „Ty si češeš toho koníčka, to máš místo dítěte.“ Tak to ani náhodou, kůň je pro mě relax. Jako někdo jezdí na kole, jde si zaběhat, chodí do kina nebo kouká na Netflix, tak já mám koně.

Foto: soukromý archiv Magdy

Jak to vypadá a vypadalo u tebe doma, když jsi byla malá?

Ve 4 letech mě naši přikurtovali ke klavíru, na který jsem dalších 17 let vrcholově hrála a celou dobu to nesnášela, jenže mi to bohužel šlo. Zatímco ostatní děti běhaly po hřištích nebo koukaly na Večerníček, já seděla u klavíru.

Mám staršího bráchu, je stejně jako otec muzikant (ale on u toho zůstal). Je mu 41 a ani on žádné děti nemá, přestože je má rád a vlastně by je i chtěl. No a máma… Domácností spíš tak proplouvala, vlastně jsme všichni tak nějak pluli, každý byl samostatná jednotka. Žádné společné stolování, výlety nebo zájem jeden o druhého.

Ale nemyslím si, že to, že nemáme rodinný vztahy, by souviselo s tím, že já nechci děti. I proto, že brácha má děti rád. Přestože okolí si to často myslí, já to tak necítím.

A názor jsi nezměnila, ani když už jsi byla starší…

Ve škole, když se probíraly takový ty rodinný výchovy nebo když některý ze spolužáků přišel s tím, že se mu narodil sourozenec, vždycky jsem měla pocit jako – držte to (rozuměj téma) ode mě dál. Nechci o mateřství ani slyšet, natož pak vědět, že to je realita. A to mám doteď. Když vidím těhotnou ženu, přijde mi úplně děsivý, co se v tom těle odehrává. I když stejně jako mě to děsí, tak mě to fascinuje.

Nedávno jsem se dočetla, že existuje regulérní fobie z dětí – jmenuje se to pedofobie. Člověk pociťuje opravdovou hrůzu z dětí. Ve mně to, že by malé dítě bylo v mé blízkosti, vyvolává fakt paniku. Nikdy jsem dítě nedržela a ani si to nedovedu představit. Vždycky jsem si držela dost velký odstup.

Co na to říkali tví kluci, partneři? Mluvila jsi s nimi o tom?

V 15 letech jsem začala chodit se svým prvním boyfriendem, ale v tomhle věku o tom člověk moc nepřemýšlí. Postupem času, kolem 25 let, to bylo první, co jsem na rande říkala, že nechci mít děti, nikdy, a myslím to vážně. A ty vztahy zanedlouho končily větou: „Já jsem myslel, že si to rozmyslíš.“ A já si vždy jen povzdechla: „Ne, nerozmyslím, a proto jsem ti to říkala na prvním rande, protože si myslím, že je to fér.“

Mimochodem všude se říká, že jsou to muži, kdo nechce děti, ale já neznám jediného, který by to tak měl.

Jak jsi tedy našla svého partnera?

Čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala i to, že mě nepřitahují vrstevníci. Lákali mě starší muži. A pak mi vesmír přihrál o 23 let staršího muže se 3 dětma. Chudák první dva roky našeho vztahu trochu trpěl, on není ten typ, co ho lákají mladice. Ráda bych zároveň podotkla, že jsem ho poznala v době, kdy byl už 6 let rozvedený. Jeho děti byly velké a on už žádné nechtěl.

Teď nastala situace, že jeho nejstarší dceři se v létě narodilo dítě (takže jsem vlastně nevlastní babička, to je vtipný, ve 33 letech). A já jsem v pasti, protože samozřejmě muž tam chce jezdit nebo chce, aby s tím miminkem přijeli na návštěvu. Pro mě je ale představa, že přijedou k nám domů, tak hrozná, že bych na tu dobu raději odjela. On to naštěstí chápe a respektuje, i když si dovedu představit, že pro něj, člověka, který miluje svou rodinu a velmi si zakládá na rodinných vztazích, to musí být těžké.

Foto: Mirka Papajíková (soukromý archiv Magdy)

Jak jsi řešila antikoncepci, to musely být velké nervy?

V 15 letech jsem kvůli špatné pleti dostala první hormonální antikoncepci. Tu jsem brala poměrně dlouho, jenomže pak jsem začala nepřetržitě krvácet. Sliznice už to zkrátka neudržela. Po sexuální stránce tím pádem „super“, to chceš. Takže jsem zkoušela měnit značky, ale nepomáhalo to, až mi bylo doporučeno hormonální tělísko. A to teda nebyla dobrá volba. Za prvé to zavádění je děs, ať mi někdo vykládá, že to nebolí. Pak si to nějak sedlo, ale při sexu jsem zažívala pocit, jako by mě někdo prostřelil šípem, takže jsem se nedokázala uvolnit a pořád jsem trnula, kdy to zabolí. A paní doktorka říkala, že to je zvláštní, že to (samozřejmě) v životě neslyšela…

Kdy tě poprvé napadla sterilizace jako řešení?

Už v roce 2012 jsem zjistila, že se dá jít na sterilizaci, aniž by člověk musel absolvovat nějaké posuzování komise – mít 3 děti a být starší 45 let. Takže jsem v roce 2013, to mi bylo 27, přišla za doktorkou s tím, že to chci podstoupit. Paní doktorka, která sama má tři děti, mi ale řekla, že kdybych vysadila antikoncepci, tak by se mi opakovaně dělaly cysty, protože hormony to udržují v klidu. A protože už jsem předtím byla dvakrát na gynekologické operaci právě kvůli cystám, při které jsem přišla o jeden vaječník, nechtěla jsem to znovu riskovat (mimochodem, teď jsem rok a půl po sterilizaci a po cystách ani památky).

Paní doktorka si asi – stejně jako všichni ostatní – myslela, že si to rozmyslím. Což jí vlastně nelze mít za zlé.

Mezitím jsem tedy brala různou hormonální antikoncepci a nechala si dát i to tělísko. Po roce, tedy zkraje roku 2019, když mi bylo 32 let, jsem ale zjistila, že necítím vlákna, a to byla poslední kapka. Rozhodla jsem se nechat si tělísko vyndat, což se v případě, že nejsou vlákna „chytitelná“, provádí v celkové narkóze, a při té příležitosti rovnou podstoupit sterilizaci. Téma jsem u paní doktorky nakousla znovu, a to už mi bylo řečeno: „Tak si to zařiďte, tady máte kontakt.“ Takže jsem si to zařídila.

Jak to probíhalo prakticky?

Objednala jsem se na soukromé klinice v Praze, kde jsem absolvovala vstupní konzultaci. Doktor byl úplně v pohodě, řekl, že mé rozhodnutí chápe a respektuje a předpokládá, že vím, co a proč chci udělat. Dřív se sterilizace prováděla tak, že se vejcovod jen přerušil, teď se dělá to, že se celý odstraní. To znamená, že vaječník zůstává, menstruaci máš, hormony máš, vlastně se nic nemění, „jenom“ nemůžeš otěhotnět.

Za 14 dnů jsem nastoupila. Před zákrokem jsem musela přinést podepsané prohlášení, že jsem si to nerozmyslela, včetně podpisu svědka. Zákrok se provádí laparoskopicky, stál 15 tisíc, celé to trvalo 2 noci (odpoledne přijít, druhý den ráno na sál, třetí den ráno domů) a rekonvalescence byla naprosto v pohodě. O dva dny později už jsem šla na 5km procházku. Paradoxem je, kdybych si to rozmyslela, tak můžu jít na umělé oplodnění a zaplatí mi to pojišťovna. Nad tím jsme se podivovali i s tím doktorem.

Neuvažovali jste o variantě, že by šel na sterilizaci partner?

Na to se mě ptala i doktorka, že když mám takhle staršího partnera, který už navíc 3 děti má, proč na to nejde on. Tuto variantu jsme řešili, ale nechtěl. Ale on ani nechtěl, abych na to šla já, že „je to škoda“. Snažím se mu vysvětlit, že to není škoda, byla by škoda mého těla, které by se dál huntovalo antikoncepcí. A nebrat ji, to rozhodně nehodlám riskovat. Pro většinu lidí je situace, že „jim to ujede“ a dítě je na cestě nějak řešitelná, pro mě by to byl konec světa.

Nenapadlo tě z toho ještě vycouvat?

Když už jsem byla v nemocnici, pořád jsem čekala, jestli nepřijde takový ten pocit jako „tyjo nedělej to“. Ale nepřišel, ani na vteřinu. Ani když mě vezli na sál, ani když mě uspávali. Pak jsem se probudila na JIPce a moje první myšlenka byla: „Nový život kočky začíná! Konečně jsem to já a mám to, co jsem vždycky chtěla.“ Svoboda, absolutní euforie a štěstí.

Změnilo se po operaci něco fyzicky?

Teď teprve ten poslední rok a půl se vlastně dostávám do toho těla, které by mělo být moje. Které bylo celou dobu nějakým způsobem schovaný pod těma hormonama, takže já teď ve skoro 34 letech v podstatě prožívám to, co jsem si měla prožít v nějakých těch 15–16 letech. Třeba vloni, půl roku po operaci, jsem měla úplně šílenou pleť, kosmetička nevěděla, co s tím. Najednou to začalo ustávat. Taky mám silnější menstruaci – ta první po zákroku mě překvapila z ničeho nic, bez jakéhokoliv varování a rovnou naplno. Teprve až teď už to začínám mít víc pravidelně tak, že to poznám třeba 3 dny dopředu a nepřepadne mě to bez varování v Anglii uprostřed vřesoviště, kde kilometry daleko není vůbec nic (to byl hroznej zážitek! 😊 ).

A co sex? Říká se, že tenhle zákrok může ovlivnit libido…

To je dost velký překvápko jak pro mě, tak pro partnera. My jsme spolu 8 let, bouřlivou vášeň už máme za sebou 😊 , takže je to teď takový docela prudký překvapení, že mám celkem často velkou chuť na sex. A je to hrozně zvláštní. Najednou začínám to tělo vnímat, že se mnou nějak komunikuje a je to fakt dobrý a úplně si říkám, o kolik mě antikoncepce ochudila.

Foto: soukromý archiv Magdy

Jak na tvoje rozhodnutí reagovala rodina?

Já jsem o tom doma nikomu neříkala, protože máme ty vztahy v podstatě na bodu mrazu. Naši to zjistili tak, že to ze mě vytáhl brácha, když jsem se mu vymlouvala, že nemůžu jít na jeho koncert, a on pořád nechápal, co je tak důležitý, že nemůžu… a ačkoli jsem apelovala, aby to nikomu – hlavně doma – neříkal, tak to řekl rodičům. Máma se z toho prej úplně složila, ale to vím jen od bráchy, se mnou o tom doteď nemluvila. Otec mi řekl, že to ví, ale ptal se spíš na praktické věci – jak to probíhalo, kolik to stálo…, a jestli jsem po operaci v pohodě. Taky se spíš tak opatrně ptal, jestli mě do toho partner nenutil. Ale vůbec neřešil, že nebudou vnoučata, jestli mě to nemrzí, nebo proč jsem to udělala.

A reakce kamarádů, kamarádek a vůbec okolí?

Někdo to bere jakože jo jasně, když to tak máš, tak je to asi správné rozhodnutí a proč ne, každého věc a nikomu po tom nic není. Pak jsou tací, kteří ztuhnou, protože je to pro ně šok. Za prvé, že to vůbec jde, protože o možnosti dobrovolné sterilizaci se moc neví, za druhé, že to někdo opravdu dobrovolně podstoupí. A pak jsou tací, kteří to odsuzujou.

Kamarádky jsou s tím ale vesměs v pohodě. Paradoxně říkají, že bych byla skvělá matka, když vidí, jak se chovám ke svému okolí. Nebo mám kamarádku, která říká: „Tak to přece bylo vždycky, i v minulosti. Kolik bylo klášterů a kolik v nich bylo žen. Často tam určitě šly i ženy, které nechtěly mít děti.“ A to mě do té doby nikdy nenapadlo. Že to dřív mohla být cesta, jak se dětem vyhnout. To mi přijde jako zajímavá úvaha.

Myslíš si, že jsi ve svém okolí jediná, kdo děti nechce?

Ve finále mám kolem sebe spoustu lidí, kteří nechtějí děti. A vědí to naprosto jistě, ale pořád se trápí práškama, tělískama a říkají si, co kdybych někdy začala chtít? A pak je jim 50 let a zjistí – nezačala jsem.

A ještě jedna věc mi přijde zajímavá. U spousty žen, se kterými jsme se bavily o tom, že nechtějí děti, se ukázalo, že mají nějaký poměrně vážný fyzický problém. Který by třeba předávaly dál, dítě by bylo postižené anebo by je těhotenství zabilo. A já si říkám, přece to tělo ví, proč to nechce, proč to dělá. A já to třeba nevím, ale to neznamená, že tam nějaký problém není. Těm holkám to těhotenství nebylo vzhledem k jejich stavu ani doporučované, ale ony stejně i tak vždycky cítily, že děti nechtějí.

Jak jsi mluvila o své rodině. Nezkoušela jsi zjišťovat, jestli je tohle rozhodnutí opravdu tvoje, jestli nemá kořeny už někde dřív, např. v prenatálním období nebo ve vaší rodové linii?

Je možné, že je to téma, které s námi po generace nějak cestuje. Nevím teda jak praprababičky, ale já vnímám, že mám hloubku na máminu stranu, i když racionálně jsem spíš po tátovi. Babička z máminy strany byla ze tří sester. Jedna se v patnácti sbalila a řekla, že jde do kláštera. Upřímně myslím, že po pár letech toho musela litovat, ale řekla, že jde, tak šla. Umřela v 94 letech jako ctihodná abatyše. My dvě jsme si v rodině byly vždycky nejblíž, byla to i má kmotra.

Druhá nikdy neměla chlapa, takže ani děti, ale vždycky… no, spoustu kamarádek. A babička je takový ten typ: Chanel, Dior, cigárko, kabelčička, šáteček, botičky, a na nás jako na vnoučata jen „běž, běž a neotravuj“. I máma a její sestra, moje teta, říkají, že jejich máma, moje babička, byla vždy studená. Takže tam si už myslím, že ty děti být neměly. A kdyby to jenom trochu šlo, tak jsem přesvědčená, že nebyly. Jenomže v té době to moc nešlo.

Moje máma sice děti chtěla, ale neuměla se k nám s bráchou nikdy moc chovat, přestože s cizími dětmi vycházela vždycky dobře. A já už jsem tu možnost výběru měla. Takže je možné, že jsem v celém tomhle postupně rezavějícím potrubí ten kohoutek, který to uzavřel.

Přestože jsi teď očividně spokojená, existuje něco, co vnímáš jako negativní?

Přemýšlím, co bude, až budu stará. Nebudu mít nikoho. Partner je o 23 let starší, takže já tady asi budu o něco dýl. Až odejde, možná kolem mě zůstane pusto prázdno. Tak to je možná to, co mě na tý situaci trochu děsí. I když samozřejmě taky můžeš mít dětí deset a stejně zůstaneš sama.

Moc ti děkujeme za rozhovor, za možnost nahlédnutí z úplně jiného úhlu pohledu a za upřímnost.

Já úplně vidím ty komentáře, až to půjde ven, že bych se měla jít léčit. Když to teď po sobě čtu, ani bych se tomu nedivila. Spousta lidí si myslí, že „mám problém a měla bych si ho vyřešit“. Nechtít děti a nemít vřelé rodinné vztahy, to prostě není normální. Ale já ani jedno neberu jako problém. Tak, jak to je, mi to naprosto vyhovuje, a nechci na svém postoji nic měnit. Nechci chtít.

I proto mi asi vůbec nevadí o mém rozhodnutí mluvit. Protože „když víš, že jsi na správné cestě, tvá mysl je klidná“.

Ale každý má svou cestu a svoje důvody k tomu, jak žije. A věřím, že naživo nepůsobím tak tvrdě a studeně, jak z tohohle rozhovoru možná působím. Pokud by někdo z čtenářů chtěl zajít na kafe, stačí napsat. 😊


I tohle může být způsob, jak se postavit ke své plodnosti. A my bychom si moc přály, aby takových Magd bylo na světě mnohem víc. Tím neříkáme, že máme jít houfně na sterilizaci, to vůbec ne. Stejně tak houfně nemusíme užívat hormonální antikoncepci. Třeba. Jde o to, aby si každá zvolila takový způsob antikoncepce, který bude vyhovovat zrovna jí. Z jakých způsobů a metod (včetně sterilizace) můžeš aktuálně vybírat se dozvíš v e-booku Moje antikoncepce. Moje volba. Věříme, že ti pomůže najít tu nejlepší právě pro tebe.

Inspirující a podporující. Časoprostor pro všechny hledající. Milující relevantní data vedoucí ke kvalifikovanému a svobodnému rozhodnutí. Respektující, protože se nikdy nenajdou dvě totožné. Proměňující se v různých fázích svého cyklu vývoje. Využívající v úměrné míře vymoženosti světa. Nebojící se jiného pohledu pod sukni. Uvědomující si, jak podstatné pro život vše dohromady je. Pod sukni nám Peaches se můžeš podívat zde >>
Komentáře
  1. Tereza napsal:

    Zajímavý rozhovor, já si myslím, že lidí jako Magda bude přibývat. Svět je přelidněnej, zajímavé bylo, že o tom mluvil ve svém dokumentu i pan Attenborough – když je civilizace na vrcholu, ve vyspělých zemích se žije v nadbytku, lidé děti odkládají a je to tak vlastně v pořádku, protože zároveň je svět přelidněný a ono se to takhle samo zreguluje.
    Co úplně nechápu je ta fobie z dětí – jako já je nemusím, nic mi neříkají, žádné nemám, ale kdybych měla partnera a nevlastní vnučku, byla bych úplně v pohodě, že budou chodit na návštěvu, tady to asi fakt vypadá na fobii z dětí, netušila jsem, že to existuje:))
    Jinak je to každého věc, lidi, co na diskuzích na sociálních sítích nejvíc křičí proti lidem jako Magda, většinou na svoje děti prdí, že by kolikrát bylo lepší, kdyby žádný neměli.)
    Jo a k obavám ze stáří – když nemáte děti, můžete se plně věnovat práci a spořit a nebude problém.) Moje teda děti neměla a ač jsme za ní s mamkou chodily pravidelně, ona nikdy nedopustila, abychom jí třeba uklidili, nebo tak něco..vždy si sama platila lidi z pečovatelské služby, tak jí to přišlo strašný, že by nám měla říkat, přitom my bychom to dělaly rády.) Takže věnujte se tomu, co vás baví, investujte, naspořte si a budete se mít dobře pořád. Ono vlastní děti nejsou výhra, když tam nejsou dobré vztahy, tak vás spíš šoupnou do důchoďáku a obsadí barák a tak:D To slyším z různých stran, jak se všichni klepou na majetek, nejradši by lidi pohřbili zaživa..tak to fakt není o co stát.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Svěřuješ nám své osobní údaje a my PEACHES ti garantujeme, že budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů