Dovolená v cyklu

Tak to jsi mi s tou cykličností pěkně nahrála.

Fakt? V jakém slova smyslu?

Blíží se čas dovolených, je třeba chystat se na použití cykličnosti v praxi.

Počkat, počkat. Čas dovolených?

No jasně, z first minute bude rázem last minute. Dej na má slova!

Máš pravdu, však Vánoce už jsou fuč skoro měsíc.

Vánoce, Colours of Ostrava. Vánoce, Colours of Ostrava. Jak já s oblibou říkám.

Dovolená. Magických osm písmenek, která pro každou z nás znamenají něco jiného. Lyžování v čerstvém prašanu, túry horskou přírodou, mořský vánek, horké sluneční paprsky, objevování podmořského světa, táborák na chalupě, kniha v posteli, rozmazlování se. Pokud patříš mezi „běžné smrtelnice“ jako já a máš časový fond pro tento výjimečný čas dvacet až pětadvacet dní v roce, asi se shodneme na tom, že je v našem zájmu náležitě si ho užít.

Ještě než se rozjedu, pokud pojmy jako cykličnost a fáze cyklu slyšíš prvně, určitě doporučuji nejprve si přečíst článek Žena 4v1 právě na toto téma.

Když se zpětně zamyslím nad scénářem našich dovolených za poslední 4 roky, je vždy stejný. Proč za poslední čtyři roky, když jsme spolu s panem Božským už přes deset let? Protože jsem začátkem roku 2015 udělala rozhodnutí. Rozhodnutí, že nebudu dovolenou přizpůsobovat tomu, kdy je vhodný čas nebo prostor podle někoho jiného, ale já budu jejím tvůrcem.

Ze čtyř ročních období tady u nás na Jižní Moravě mám nejméně ráda zimu. Vánoční čas se nám nedařilo už několikátý rok prožít vlivem pracovně náročného podzimu na mé straně a ne dobrým vztahem k Vánocům pana Božského tak, jak bychom si přestavovali, a tak se nelze divit, že v čase novoročního bilancování padl jasný verdikt. „Příští Vánoce strávíme v teple mimo domov!“

Testovací režim

Pan Božský na mě hledí jako na zjevení a rovnou mu naskakuje běžný model. „Nemáme peníze, těžko se budu moct urvat z fotbalu a ty z práce, neumíme jazyk, nikdy jsme spolu nebyli dál jak na Slovensku a když už jsme se někam dostali, bylo to maximálně na prodloužený víkend“, oponuje mi. „Kotě, tahle zima ještě pořádně ani nezačala, je dostatek času a navíc v tom mám jasno. Ber to jako fakt!“

V průběhu roku se po několika letech setkáváme s kamarádem, který má procestovanou Jihovýchodní Asii a po některé z mnoha debat se shodujeme na tom, že jako vstupní brána do této části světa se nám nejlépe jeví Thajsko. Ve volných chvílích se dívám na ceny a možnosti letenek. Tu rezerva pro strýčka příhodu, tu vratka z daní, tu prémie v práci, tu neutrácení za nesmysly a účet se zhruba po půl roce jeví tak, že by akční letenky zvládl. V září prodává pan Božský !víc než po roce v nabídce! původní byt, který měl s mámou na půl. „Po splacení několika dluhů a pořízení auta pro pracovní účely by nějaký ten chechták zbýt mohl“, říkám si.

Je zhruba polovina října a já už mám několik večerů v merku letenky od Emirates přes Pelikan.cz. Cena je malinko vyšší, než jsem čekala, ale na vánoční čas s takovou společností je to víc než dobré. Odlet z Vídně v normálních časech, pohodový čas mezipřistání v Dubaji, i přesto jsem z prvotního nákupu letenek nervózní. S pojištěním nebo bez, co všechno se do té doby může stát, co na to řeknou naši, co řeknou v práci, co když už nebudou, když je nekoupím hned. Prrrr!

Pěkně postupně, zkouška od zkoušky

Oznamuji svůj plán v práci šéfovi a ten na mě hledí jak na zjevení. Takové malé deja vu, ale nedivím se mu. Přeci jen mě zná jako holku, která se nevrhá do výzev zrovna po hlavě, což se na první pohled mohlo tak zdát. Po krátkém rozhovoru pochopil a dostávám požehnání. Jupííí, jdu rovnou objednat letenky. Jenže při placení mi banka platbu zamítne.

Snažím se přijít na to, proč. Peníze na účtu jsou. Do háje, limit. Volám do banky. „No to musíte přijít osobně.“ Do háje, do háje, do háje! Ví bůh, co se stane s letenkami teď. Vracím se jako uzlíček nervů zpět. Pokud jsi ještě letenky přes obdobné servery nenakupovala, tak věř, že pokud se na některé konkrétní díváš příliš často, robot to vyhodnotí tak, že o ně máš vážný zájem a začne ti házet klacky pod nohy stylem zdražení nebo hůře vyprodáním.

Naštěstí dokončuji nákup bez dalších potíží a přichází potvrzení, že letenky jsou zarezervovány u přepravce a budou potvrzeny za několik dní. Do háje, to jako ještě není finální verze? Naštěstí byla, byť dva dny poté.

Tak jo, jeden bubák za mnou, další přede mnou. Očkování vnímám negativně, takže odolávám nechápavým pohledům suchým argumentem, že vzhledem k času odletu 7. 12. nestíháme řádné očkovací schéma a koňská dávka nepřichází v úvahu. Lékárničku každopádně vybavuji zodpovědně napříč celým spektrem nemocí včetně antibiotik. Na močák, který mě občas uměl dost potrápit, si nechám předepsat Nitrofurantoin, který mi zabere vždy spolehlivě. Jenže. Paní lékárnice mi oznamuje, že má tento lék dlouhodobý výpadek. Cože? Ale já ho s sebou musím mít. Co když,… Prrr!

Pokud jsi zažila zánět močáku, asi chápeš moje obavy. Rozhazuji zoufale sítě po přátelích na facebooku, nikdo nic. Po několika dnech mi volají z lékárny, že by mohl být lék nejdříve 7. 12. Fůůů, pokud v dopoledních hodinách, tak stíhám, pak už mažeme na letiště. Klaplo to!

Pečlivý seznam, co s sebou. Půjčené krosny od kamarádů. Dokoupit zbylé potřebné. K lékárničce jako prevence na každé ráno a večer panáka slivovice (krát dva krát 27 dní) dle dobře míněných rad, slušná nálož. Poslední zapnutý zip, před bytem už netrpělivě čeká taťka pana Božského, který byl napasován no role eskorty na vídeňské letiště.

Co se stalo ve Vídni, zůstane ve Vídni

Tak zní můj jediný zápisek v nádherném deníčku, který mi na cestu darovaly holky. Berme tedy, že se to nestalo a představte si jeden příběh. Doma uděláte online check in, projdete se zavazadly pasovou kontrolou a v domnění, že jste před branou odletu, si dáváte kafíčko v jedné z místních restaurací za nekřesťanský peníz. Na obrazovce naskočí, že se může na palubu a vy chcete dát zavazadlo na pás, jenže v tom se vás pracovník letiště zeptá, zda tam máte nějaké tekutiny. No jasně, přesně tři litry slivovice. Cokoliv, co je nad 100 ml tu buď nechte, nebo vypijte. Cože? Co je to za nesmysl, ani jedno nepřichází v úvahu.

My o podpalubním zavazadle, on o příručním zavazadle. Nechápeme se navzájem. Ztrácí nervy a nechá si zavolat slovenského kolegu, který nám už ne rakouskou němčinou vysvětluje, že jsme si neodbavili podpalubní zavazadlo a check in se zavírá za několik málo minut. Wtf?

Začíná boj o život

Kdo by tušil, že se odehraje na vídeňském letišti. Bereme každý svoji krosnu za ucho, protože zbytek už je důkladně ofačovaný izolepou a s výrazem pánů, že to nemáme šanci stihnout, valíme, zpětně ani nevím kam. Po cestě zoufale volám na zprostředkovatele letu, ať mi nějak pomůže (jak asi?!), vytrácím a zpětně nalézám na zemi pasy. No co vám budu povídat. Horor hadra! Uff, paní tam ještě sedí, házíme zavazadla na váhu a tentokrát ten správný pás a ptáme se, kdy zavírá. Odpověď zní, „za minutu“.

Někde v meziprostoru

Zavazadla odbavena směr Bangkok, dvě letenky každá po patnácti tisících a vy nevíte, jestli to stihnete doběhnout zpět ke gatu. Pánové na kontrole zavazadel se už tentokrát usmívají a pomalu nám tleskají za výkon. Není čas ztrácet čas: „Auf wiedersehen!“. Teď už se jen modlit, ať je už opravdu znovu nevidíme.

Tímto momentem se z nás stávají experti na letiště a dokonale známe proces od vstupu do letištní haly po nástup do letadla. Byť doteď nechápeme, jak jsme mohli udělat takovou krpu, inu, není check in jako check in, platí, že neznalost neomlouvá. Po první noci v Bangkoku si ráno dávám avizovaného frťana, obrací se mi žaludek, protože je slivovice logicky teplá a tohle byl první a poslední frťan za celé téměř měsíční putování Thajskem. Jestli něco nedávám, tak teplou slivovici, to jsem nějak nedomyslela, no!

Druhý pokus

Byl by bez předchozí zkušenosti takovým, jakým byl? Těžko říct. Co vím, je, že jsem se právě v roce 2016 začala více zaměřovat na jisté projevy opakující se pravidelně v rámci mého menstruačního cyklu a další cesta do Jihovýchodní Asie se obešla bez obdobných karambolů, Srí Lanku jsem si v září roku 2017 užila a jedním slovem bych celou cestu ohodnotila – dokonalá. Proč?

O level výš

Kdybych neměla vyzkoušeno na vlastní kůži, neuvěřila bych. Byť máme úkoly v rámci našich cest rozděleny stále stejně. Ve stručnosti. Já řeším vše před cestou (vytipování destinace, výběr termínu, nákup letenek a pojištění, nákup výbavy, tisk dokladů, výměna peněz, zajištění hlídání čtyřnohých) a pan Božský naopak vše v rámci cesty (trasa cesty, čas strávený v daném místě, ubytování, jízdenky na dopravní prostředky, budget), bylo to prostě jiné.

Čas, který jsme měli na dovolené strávit, jsem mu předem rozfázovala s vysvětlivkami podle mého očekávaného vývoje menstruačního cyklu. A byť pro naše výpravy razíme jasné heslo, že cesta je cíl a nezdržíme se v jednom místě déle než dvě noci, na čas mé menstruace naplánoval odpočinkový válecí režim a o to více jsem měla energie na další putování.

Zpětně si vybavuji, že skrz to, že číslo 17 patří mezi oblíbence pana Božského, jsem si řekla, že tento rok bude výjimečný. Možná to byl další z faktorů, který dokreslil celou tuto cestu. Abyste se pro oba zcela neplánovaně ocitli v posledním dni dovolené v jednom z místních zlatnictví a „on“ tam prostě byl v celé své dokonalosti. To prostě naplánovat nejde, to se chce prostě stát a my máme na výběr, zda vše uvidíme nebo nikoliv.

Desatero cyklické cestovatelky (aneb nic z toho by nebylo, kdyby…):

Desatero cyklické cestovatelky ve formátu .pdf k tisku >>>

Byla by Srí Lanka dokonalou oproti Thajsku, kdybych nedodržovala toto mnou vytvořené desatero? Jednoznačně ne! Přesně před měsícem jsem měla onen první den ze dvou před dovolenou. Jelikož byl rok 2018 pro mě jedním z nejnáročnějších, paradoxně jsem se nechala převálcovat tím, co bych měla a ne tím, co chci a cítím a rozhodnutí z roku 2015, o kterém píši v úvodu, se vytratilo neznámo kam.

A tak byť jsme vyrazili na další z našich cest, nebylo to jednoduše ono. Proč? Plán nevyšel z mého nitra, na které se napojujeme právě v menstruační fázi, ale byl jakousi poslední záchranou, jak se z toho šíleného roku nezhroutit a možná i malinko utéct před tím, co se úplně nepovedlo.

Na druhou stranu, když jsem sebe samu nedávala na první místo celý rok, nemohla jsem čekat, že vše zvrátím v posledních devíti dnech roku. Za pokus to každopádně stálo, protože jsem o další zkušenost moudřejší a zcela otevřeně říkám, že se desaterem budu řídit dál a budu dbát na to, aby moje rozhodnutí někdo nebo něco nepřeválcovalo. Že by ideální čas dorovnat skóre na 2:2?

Začínám se na menstruaci, která se mi poslední dobou spouští právě okolo úplňku, těšit. Každopádně jsem se rozhodla v tomto roce užít si adventní čas a po návratu z Maroka jsem nakoupila kompletní vánoční výzdobu na tento rok. Navíc ve slevě, že jo? Takže v neděli 1. 12. počítejte s tím, že vás zaplavím familiárními fotkami v duchu růžových Vánoc. Přesně takové totiž budou!

A já si celou dobu říkám, kam se podělo Maroko.

No vidíš, tak třeba jindy, až si to zpracuji, ale alespoň o nějakou část v rámci cestovatelského tématu holky nepřijdou.

Super, tak na to se moc těším taky.

Oukej, tak sledovat Facebook a Instagram, bez toho to nepůjde.

Slyšíte, holky?!